Cestopis Kambodža březen 2009 (autor Jahyza)

Cestopis Kambodža březen 2009 (autor Jahyza)

Cesta po Kambodže

 

Celá naše cesta do Kambodže začala 9.3.2009 příletem do Bangkoku. Protože jsme měli v Dubaji poruchu na letadle, opozdil se i náš přílet do thajské metropole a místo v 19 hodin jsme doletěli až v jednu hodinu po půlnoci. I když nás taxíkář přesvědčoval o opaku, sehnali jsme v tak pozdní hodinu ubytování ve čtvrti Khao San vcelku bez problém



Úterý 10.3.2009

Vzhledem k pozdnímu příletu jsme mohli shánět jízdenky na autobus do Kambodže až dnes. Levnější by bylo jet přímo ze Severního autobusového terminálu do Poipetu ( cca.150 Bt), nějak mě prostě nenapadlo,že v Thajsku jezdí autobusy kamkoliv každou chvíli a tak jsme zakoupili jízdenky v maličké cestovce přímo v Khao San za 250 Bt.s odjezdem ve středu 11.3.

Protože jsme byli tentokrát s naším  přítelem, chtěli jsme mu ukázat trochu Bangkok a vydali se pěšky do chrámu Spícího Budhy.Cestou jsme slušně odráželi nájezdy „tuktukářů", kteří nám tvrdili, že dnes je zavřeno a že nám ukážou jiné památky, a protože jsme byli tři, tak by nás svezli za pouhých 30 Bt. Ale jaké bylo naše zklamání, když se ukázalo, že mají pravdu a Budha byl opravdu ten den mimo provoz. Podlehli jsme tedy vábení tuktukáře a nasedli s tím, že platit budeme až po skončení jízdy. Z počátku vše probíhalo, jak mělo, jezdili jsme po Bangkoku, zajeli do chrámu Šťastného Buddhy a potom nás tuktukář požádal, abychom absolvovali exkurzi do manufaktury na výrobu šperků. No nechtělo se nám tam, ale když jízda byla tak levná, tak jsme mu udělali radost, prošli se po krásné, ale drahé prodejně, dostali jsme pro něj i kupón na 5 L benzínu a dobré naděli jeli s ním dál do chrámu Stojícího Buddhy. Tam nás vysadil a jako obvykle zahlásil, že nás počká za rohem na parkovišti. Ale ouha, za hodinu jsme se vrátili a chlapík nikde a hned tu byl jiný a švitořil, že jakmile tuktukář dostane ten kupón, zmizí jak pára nad hrncem, ale nemáme prý zoufat, on že nás odveze domů za 50 Bt na osobu. Tak jsme mu poděkovali a se skřípěním zubů ho odmítli. Tuktukáři byli očividně domluveni, ale trochu se v nás spletli, jelikož už byl podvečer a nechtěli jsme se potulovat v okrajových čtvrtích potmě, žačali jsme si shánět autobus. Během vyptávání jsme však zjistili, že se nacházíme zhruba hodinu cesty od Khao San Road,tak jsme domů vypravili pěšky, byl krásný teplý večer, příjemní lidé nám vždy poradili správný směr a tak jsme v pohodě došli domů a ještě jsme měli projížďku i procházku po Bangkoku zdarma.


Středa 11.3.2009

Ráno jsme počkali před cestovkou na našeho průvodce a společně odešli na autobus a za chvíli frčeli směrem na Poipet.V autobuse nabízejí průvodci kambodžské vízum za 1000 Bt, ale dá se pořídit i na hraničním přechodu za 20 UDS.Těsně před přechoden v Aranya Pratet je kambodžský konzulát. Bohužel, díky tomu, že jsme cestovali přes cestovku, tak se o nás „starali" až na hranice a  nakonec jsme tedy koupili víza v Poipetu,protože jsem doma zapomněl fotku manželky a tak dlouho do mě bušili, že budeme mít na hranici problémy,až jsme rezignovali a víza koupili za 1100 Bt. Také nebylo mnoho času na obvyklé smlouvání, protože jsme se domluvili s jedním německým párem, že z hranice do Siem Reabu pojedeme společně. Vše bylo  - jak už to tak na cestách bývá  -jinak.



Autobusem jsme jet nechtěli, protože se úmyslně loudá a do Siem Reabu přijede v nočních hodinách a jakoby náhodou zastaví u nejdražšího hotelu. Taxík na nás sice čekal, ale vyskytl se opět problém. Nechtěli nás všechny vzít do auta, protože kdyby je stavěli policajti, prý by platili vysokou pokutu. Další blábol! Rozdělili jsme se tedy do dvou aut, usmlouvali cenu 15 UDS za osobu a vyrazili do Siem Reabu (115 km ). Zhruba po 50-ti kilometrech nás dosti hrubě zastavili podivní chlapíci,vytáhli řidiče od volantu,chvíli se dohadovali a nakonec nám vnutili , jako spolujezdkyně,dvě ženy a už vůbec nevadilo,že nás zastaví policie. Tak jsem se hned ohradil a chtěl slevu, ale pro řidiče jsem byl v tu chvíli neviditelný. Zbývajících 50 km jsme dojeli do Siem Reabu po hliněné silnici k večeru. Měli jsme v plánu jeden doporučený guest house a také nám jej místní tuktukář slíbil, ale stejně nás zavezl k nějakému svému kámoši do Spring Guest House. Vynikající volba, byli jsme tři, pokoj stál 9 UDS a byl velmi pěkný a čistý. E-mail:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. (E-mail%3Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.)

Cesta od stanoviště taxíku tuk-tukem do gesthouse byla v ceně těch patnácti dolarů.

Čtvrtek 12.3.2009

Ráno jsme se vypravili do Angor Watu. Pořád jsme zvažovali, jestli po vlastní ose na kole, ale nakonec jsme zvolili možnost, kterou nám nabízel již včera majitel hotelu a pronajali si tuk-tuk za 12 UDS pro všechny na celý den. Bylo vedro, že i na mě to bylo moc a kolo jsme zamítli. Že jsme udělali, dobře jsme poznali posléze, protože v areálu nejsou směrovky a jen bychom ztráceli čas hledáním zajímavých míst na mapě, kdežto tuktukáři stačilo zadat místo a on hned věděl kam jet. Nemuseli jsme se starat o kola  a tento vždy usměvavý člověk na nás čekal tak dlouho, jak dlouho trvala naše prohlídka. Dá se usmlouvat i cena 9 UDS,jen máte horší tuk-tuk s mladším řidičem, který nutně těch 9 dolarů potřebuje. Pravdou ale je, že ten dražší byl lepší.

  


Pátek 13.3.2009

Absolvovali jsme druhý den naší prohlídky Angor Watu a večer si v jedné cestovce koupili lístky na loď do Batambang za 10 UDS.



Sobota 14.3.2009

Loď odplouvala v 7 hodin ráno. Vše funguje jako v Thajsku, v 6,30  hod. pro nás do hotelu dojel mikrobus a zavezl nás do přístavu a nalodili se. Sice podle prospektu jsme měli jet jinou, lepší lodí, ale na to jsme už zvyklí a nedělá nám to žádné problémy. I tak to byla velice zajímavá zkušenost, znám lidi, kterým se plavba do Batambang až tak moc nelíbila, ale my jsme byli unešení koloritem krajiny a tento pocit v nás přetrvává dodnes.



Po příjezdu na místo se připravte na houfy tuktukářů,kteří vám budou brát doslova z rukou bágly, ale s úsměvem to vždy zvládnete. My jsme si  zvolili cestu tuk-tukem do hotelu Royal a usmlouvali cenu 1 UDS na osobu. Hotel je opravdu krásný a je jen na vás, kolik hodláte utratit za pokoj. Budou vám nabízet vždy ten dražší, my jsme usmlouvali pokoj pro tři za 10 UDS a byl velmi pěkný a čistý.

 

Neděle 15.3.2009

Dalo by se říct,že v Batambang chcípl pes a tak jsme se vydali do Phnom Penh. Jízdenky se dají sehnat přímo v hotelu za 7 UDS a opět pro vás přijede mikrobus, který vás odveze na „autobusové nádraží" a cesta může začít.

Do hlavního města jsme dojeli asi po osmi hodinách jízdy a při výstupu na konečné stanici se nám opět"věnovali"místní tuktukáři,usmlouvali jsme si cenu 3 UDS a dorazili do hotelu Spring Gesthouse. Pěkné a čisté bydlení s fénem se sprchou a WC za 9 UDS..Po příjezdu jsme se šli projít ke Stříbrné Pagodě a ke Královskému Paláci. Můžete jet taxíkem, ale pěšky to je zhruba hodinku cesty. Cestou nazpět jsme si chtěli domluvit v cestovce koupi jízdenek do provincie Mondulkiri do vesnice Sen Monorom,do hornatější části Kambodže. V cestovce byl pouze syn majitele a ten slíbil, že nám je otec doveze večer do našeho hotelu, ale čekali jsme marně.

 

Pondělí 16.3.2009

Mysleli jsme, že jsme si s klukem v cestovce dobře nerozuměli a opakovali čekací rituál ráno v 6,30 hodin, ale zase nic. Mohli jsme si koupit  jízdenky do Sen Monorom v recepci hotelu, ale zdály se nám za 17 UDS předražené, protože v cestovce byly za 15 dolarů. V recepci to ale nijak dramaticky neřešli,když jsem se jich vyptal, jak se dá do Sen Monorom dostat z nějakého jiného místa v Phnom Penh. Poradili mi místo, odkud odjíždí mikrobusy, už jsme vzhledem pokročilému času na nic nečekali, najmuli si tuk-tuk a uháněli na místo. Měli jsme docela štěstí, protože mikrobus odjížděl za půl hodiny. Při dotazu na cenu se řidič začal ošívat, tušili jsme, že bude chtít vymámit z nás co největší cenu, ale opak byl pravdou. Chtěl po nás jen 10 UDS,ale prý jestli nám nevadí,že vezme tak o dva nebo tři cestující více. No tak co byste za ty peníze neudělali! Nebudu to protahovat, místo desíti osob nás ve finále bylo šestnáct a cesta byla dlouhá 320 km. Docela legrace, ale dalo se to přežít.

Do Sen Monorom jsme dojeli k večeru a dodnes nevím, jak mohl ten mikrobus takovou cestu vydržet, někdy to nebyla ani silnice, spíše něco hliněného mezi spoustou velkých kamenů. Jako obvykle se nás hned ujal jeden z číhajících hoteliérů a zase jsme si dobře zvolili, protože hotel Holiday byl krásný, opět čistý a cena pro tři osoby - 7 UDS! Ještě večer jsme si najali chlapy se skůtrama a zajeli si do dvou kilometrů vzdáleného kempu batůžkářů, který je popisován v cestopise z provincie Mondulkiri na stránkách hedvábné stezky. Místo je to vážně pěkné a klidné, spaní „ ve stromech" je trochu nadnesené, ale pro mě trochu nudné. Možná, kdybychom měli více času, tak bych to ocenil a zůstal déle.



Úterý 17.3.2009

Předešlý den jsme se rozhodli, že si uděláme výlet po okolí a k vodopádům Busra a protože jsme nechtěli být závislí na řidiči, domluvili si s hoteliérem zapůjčení skůtrů. Ráno nám skůtry přivezli, my zaplatili 8 UDS za každý, dostali jsme nákres cesty a vyrazili za dobrodružstvím. Cesta byla chvíli asfaltová, ale za chvíli se-jak jinak-proměnila na starou známou hliněnku. Než  jsme dojeli k vodopádům, byli jsme celí červení od prachu, ale šťastní, že se nám podařilo dojet, hlavně mně!

Vodopády nezklamaly, byly tak pěkné, jak to popisovali cestovatelé, kteří je navštívili před námi. Odpoledne jsme se vydali na zpáteční cestu, během které nás zastihl tropický liják, a my se uchýlili do azylu do jedné vesnice pod plátěný přístřešek. Začala i bouře, která zuřila přímo nad námi. Byli jsme promočení a taky nám bylo zima a čas docela pospíchal. Vzhledem k tomu, že byly již čtyři hodiny, liják neustával a z cesty se stala bahnitá strouha, měli jsme starost o náš návrat a začali  jsme spřádat plán, jak na tomto místě bezpečně přenocovat a nezmrznout. Naštěstí okolo šesté hodiny přestalo pršet, ale cesta byla hrozná. Já se přiznám, že jsem neměl moc odvahy, vzhledem k tomu, že na motorce nejezdím, pokračovat v cestě. S přibývajícím soumrakem jsme prostě nasedli a vydali se na zpáteční cestu domů. Ta se sice nevyhnula pádu Aleše a mojí ženy, ale za několik kilometrů jsme dorazili na asfaltku a téměř za tmy jsme se objevili u našeho hotelu. Hoteliér vypadal, že kdyby chtěl, tak by se rozbrečel, při pohledu na zablácené motorky. Nás ani nepustil do hotelu bez toho, že bychom neosprchovali na dvoře z toho nejhoršího bláta. Den pro nás skončil šťastně.



Středa 18.3.2009

Ráno v 8.40 jsme se vydali autobusem nazpět do Phnom Penh za 5 UDS. Ubytovali jsme se znovu v „našem" hotelu Spring a ještě k večeru jsme jeli tuk-tukem na popravčí pole Choeung Ek. Vstupné je 8 UDS na osobu, ale myslím, že si z nás udělali pokladničku, protože nám nechtěli dát vstupenku. Vzhledem k pokročilému času jsem ani nesmlouval, to bychom neviděli už nic. Cesta tuk-tukem v phnompenhských ulicích je vážně zážitek na celý život. Už jsme tak cestovali i v Číně, ale v Kambodži to nemá chybu. Bylo s podivem, že jsme nikoho nenabourali, že nikdo nevrazil do nás a že na sebe lidi neřvali něco o blbečcích a podobně.

Večer jsme ještě během procházky po městě zjistili, odkud nám jede autobus na kambodžko-thajský hraniční přechod Cham Yeam - Hat Lek a už jsme se se těšili na zítřejší cestu na ostrov Koh-Chang.

Čtvrtek 19.3.2009

Ráno jsme se nechali zavézt - jak jinak než tuk-tukem na autobusák, koupili jízdenky a za hoďku jsme již nabrali směr Cham Yeam. Na zastávce, před hranicí se na nás vrhli zase kambodžtí tuktukáři a chtěli nás převézt na přechod, ale bohužel nebo bohudík jsem nedaleko zahlédl cestovku, kde prodávali jízdenky přímo na Koh Chang a tak jsem tuk-tuk odmítl, zakoupil jízdenky na autobus za 15 UDS. Jeli jsme autobusem  zhruba 15 minut, ale během té doby  a hrozného drncání jsme museli vyplnit odhlášku z Kambodži a docela nás stresovali, jak na nás spěchali. Na thajské hranici opět musíte vyplnit přihlášku a už jsme byli  v Thajsku,kde na nás už čekal mikrobus a hned jsme vyjeli směrem na Trat a potom už hned do přístavu.

Už se nedozvím, jestli bylo lepší nechat se zavézt tím tuktukářem na hranici a na thajské straně si nasednout do nějakého mikrobusu a potom si koupit jízdenku na převozní loď na ostrov. Myslím, že by nás to vyšlo levněji,ale tehdy ten čas spěchal moc rychle a my jsme nakonec na ostrov přijeli v podvečer a než taxík rozvezl všechny turisty,tak to my jsme už hledali ubytování potmě.

Na Kambodžu vzpomínáme s nostalgií ještě dnes, máme silné zážitky a tuto cestu doporučujeme všem, kteří se neobávají nových věcí. Je to bezpečná země, ve které žijí příjemní a usměvaví lidé.